Jedno slovo - Sbohem

3. listopadu 2012 v 14:48 | Gawarin |  Slova ze skla a nefritu
Poslední sluneční paprsky ozařovaly údolí Ceilion a mlčky sklouzávály stále blíže k dalekým modrým horám. Široko daleko nebyl žádný život. Žádný ze zrádců tu už nebyl, aby se mohl kochat zkázou, kterou způsobil. Ne, spletl jsem se. Ještě dvě světýlka života svítí. Jedno silněji, než to druhé. Ještě dva životy dvou elfů. Elfka ležela na měkké trávě a život z ní unikal ránou v jejím boku. Elf klečel vedle ní a s vědomím toho, co přijde, jí mlčky svíral ruku. Lamae se křečovitě nadechla. ,,Víš co bych si přála, Elerinde?'' ,,Co, světlo mého života, splním ti cokoli.'' Řekl Elerind a zadíval se do jejích klidných modrých očí. ,,Já... Přála bych naposledy spatřit západ slunce''. Promluvila tiše a rozkašlala se. Elf jí jemně podstčil ruku pod zády a opatrně ji posadil vedle sebe. Mlčky tam seděli a pozorovali, jak slunce odchází, stejně jako Lamae. ,,Je to krásné, že?'' pronesla s námahou elfka. ,,Jako když jsme poprvé potkali.'' Elerind přikývl. ,,Byla to láska na první pohled, tak jak to vypráví příběhy. Já tomu nikdy nevěřil.'' Usmál se. Přivinuli se k sobě a sledovali poslední západ. A seděli tam ještě dlouho po té, co se obloha rozzářila tisícem hvězd. Elerindovi po tváři stekla slza. Na obloze se objevila další hvězda. Ta tisícá první. A elf tam seděl dál a díval se do prázdna, po tvářích mu stékaly slzy a lehce se usmíval. V náručí svíral svou milovanou. Nezmohl se na víc, než jen na to jedno slovo, ve kterém však bylo ukryto vše. Sbohem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama